Když se najednou sejde celá rodina, pravděpodobně to u nich doma pořádně duní. Deváťák z Paskova Matěj Koloničný má totiž rytmus v krvi a hudbu doslova všude kolem sebe. Zatímco jeho otec drží basovou linku jako baskytarista a bratr hraje na kytaru, Matěj to celé jistí zezadu od bicí soupravy – a maminka celou tuhle rodinnou hudební sešlost neúnavně podporuje.

Matěj rozhodně není žádný začátečník. Bicím se věnuje už osm let. Svou cestu odstartoval v ZUŠ Paskov, dnes své umění piluje na ZUŠ Leoše Janáčka v Havířově a že má před sebou velkou budoucnost, potvrzuje i jeho čerstvý úspěch –zvládl totiž přijímačky na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě. Že mu to za bubny zatraceně jde, dokazuje i to, že už teď stíhá bubnovat hned ve dvou rozjetých kapelách – Scarp a BAGOY.

Jak se dá skloubit škola s rockovým životem, jak moc ho nakoplo přijetí na konzervatoř a kam až to chce s paličkami v ruce dotáhnout? O tom všem jsme si společně s ním, ale také s frontmanem skupiny SKARP Pavlem Škarpou, povídali v dnešním rozhovoru.

Jak jste se jako kapela dali dohromady a jak ses k nim dostal zrovna ty jako bubeník?

Matěj: Celé to začalo zhruba před dvěma lety. Můj brácha tehdy hrál společně s Pavlem Škarpou v kapele Bastard. Postupně se ale oba rozhodli z téhle sestavy odejít a zkusit něco nového. Pavel pak přišel s nápadem, abychom začali hrát společně – oslovil bráchu a taťku, a k tomu nabídl místo za bubny i mně. Hned jsme do toho šli a přesně takhle vznikla naše skupina SCARP.

Jak dlouho ti trvalo naučit se repertoár?

Matěj: V repertoáru máme hodně původních písniček od Pavla, které kdysi skládal ještě pro skupinu Bagoy, ale postupně jsme začali hrát i jeho úplně novou tvorbu. Skvělé na tom je, že mi Pavel dává při skládání obrovský prostor. Nemusím jen mechanicky kopírovat to, co už někdo vymyslel přede mnou, ale můžu do těch skladeb vnést vlastní nápady a dotvořit bicí podle sebe. Díky tomu mě hraní hodně baví a jde to v podstatě samo.

Pavel Škarpa k tomu dodává: V písničkách dáváme Matějovi opravdu volnou ruku. Má obrovský talent, takže celou tu rytmickou část může dotvořit k obrazu svému, což naši muziku neskutečně posouvá dál.

Co tě inspiruje při dotváření písniček?

Matěj: Samozřejmě se dívám kolem sebe. Od známých světových i domácích bubeníků mám odkoukanou spoustu různých triků, technických vychytávek a přechodů, které mě baví. Nikdy to ale nechci jen slepě kopírovat. Vždycky se snažím do té písničky vnést hlavně svoje vlastní nápady a feeling, aby to sedělo k našemu stylu a aby tam byl vidět můj vlastní rukopis.

Baví Tě společné zkoušky?  Co je naopak ta nejtěžší část, kterou si musíte odpracovat?

Matěj: Úplně nejlepší moment je, když celá kapela šlape jako hodinky, nikdo nic nepokazí a my všichni v místnosti v tu chvíli víme a cítíme, že jsme to zahráli fakt dobře. To je skvělý pocit. Naopak největší makačka je, když nám Pavel pošle úplně novou písničku, kde ještě nejsou hotové bicí. V ten moment se to musí celé vymyslet a dotvořit od nuly. Stejně tak je náročné, když už máme věc hotovou a pak se v ní musí dělat různé změny nebo úpravy.

Jaké máš pocity u vlastní tvorby, jak dlouho trvá, než písničku vytvoříš?

Matěj: Většinou mi to trvá tak jeden den. Často se mi stává, že některé pasáže mám v hlavě hotové okamžitě – prostě tu písničku slyším a hned vím, co přesně by tam mělo zaznít. U jiných částí musím zase zkoušet víc variant a hledat, co sedne nejlépe. Někdy to ale tak rychlé není a musím nad tím chvíli sedět.

Pavel Škarpa k tomu říká: Vytvářet aranže není žádná jednoduchá věc, má to své přísné zákonitosti a postupy. Ale když k tomu Matěj přidá tu svou bubenickou část, celá skladba se brutálně změní a dostane úplně jinou energii. Občas se nám samozřejmě stane, že to napoprvé není úplně ono. V takovém případě zkoušíme, měníme a pilujeme to tak dlouho, dokud si to nesedne stoprocentně.

Vzpomeneš si, co pro tebe bylo na začátku s bubnováním nejtěžší?

Matěj: Kupodivu to nebyla koordinace ani tempo. Úplně nejtěžší pro mě ze začátku bylo správné držení paliček. Měl jsem tendenci je svírat strašně pevně a držel jsem je v podstatě jako klacek v lese. Doma jsem přitom začínal hodně brzo – už v první třídě jsem měl doma vlastní bicí soupravu a zkoušel hrát. Do lidušky jsem ale začal chodit až ve druhé třídě. Když jsem pak přišel do ZUŠ Paskov, pan učitel Pavel Švec mi hned ukázal, jak na to. Naučil mě, že palička se nesmí křečovitě svírat, ale musí v ruce zůstat uvolněná, aby mohl fungovat přirozený odraz. To mi hrozně pomohlo.

A co koordinace rukou a nohou? Nedělala ti ze začátku problém?

Matěj: Zjistil jsem, že když se na to stoprocentně soustředím a trénuji, tak to tělo nakonec začne poslouchat a všechno jde. Dneska už nad tím v podstatě nepřemýšlím, je to automatika.

Pavel Škarpa na to reaguje: Já bych řekl, že bubeníci jsou opravdu výjimeční lidé. Dokážou každou rukou i nohou dělat něco úplně jiného, těch možností a kombinací je tam strašně moc. Když se pak podíváte na lidi, kteří to opravdu umí, tak to hlava nebere a člověk jen nechápavě kouká. Matěj je zatím ještě mladý, ale má to skvěle našlápnuté. Jsem si jistý, že za pět šest let se budeme všichni chlubit tím, že jsme měli možnost s ním hrát v jedné kapele.

Máš nějakého bubeníka – ať už u nás, nebo ve světě –, jehož styl tě baví a snažíš se od něj něco odkoukat?

Matěj: Mám jich oblíbených hned několik. Když jsem s bubnováním začínal, hodně mě chytla kapela DYMYTRY, kde tehdy hostoval Miloš Meier – jeho energie a bubenické show mě hrozně bavily. Později jsem objevil skupinu Arakain, kde zase skvěle bubnuje Lukáš Doksanský, od kterého se dá taky hodně naučit. Co se týče světové scény, tam jsou pro mě největší inspirací Mike Portnoy (pozn. red.: bubeník Dream Theater) a Thomas Lang. To jsou naprostí techničtí mistři a odkoukat od nich nějaký ten trik je sice obrovská výzva, ale hrozně mě to posouvá dopředu.

Napadlo tě, že by ses chtěl věnovat bubnování i profesionálně a živit se jím?

Matěj: Určitě ano, je to můj velký sen. A vlastně se mi k tomu zrovna otevřely dveře – právě jsem úspěšně udělal přijímačky na Janáčkovu konzervatoř v Ostravě, takže od září budu hudbu studovat naplno.

Pavel Škarpa k tomu hrdě dodává: Ono to celé byl takový tajný plán. Matěj chodil tady u nás v Paskově do lidušky a mně bylo hned jasné, že je to mimořádný talent. Domluvil jsem se proto s jeho tátou, že na Matěje zkusíme ušít takovou malou kulišárnu. Oslovil jsem špičkové pedagogy a nakonec se mi ozval skvělý bubeník Miroslav Basger. Matěje si poslechl a když ho slyšel hrát, řekl tehdy úžasnou větu: že mu ten kluk stojí za to, aby si vzal hodinu navíc a na ty přijímačky ho osobně připravil. Jak je vidět, vyšlo to dokonale.

Jaký to byl pocit, když ses dozvěděl, že tě na konzervatoř opravdu přijali?

Matěj: Byla to obrovská radost, ale upřímně se s tím mísila i trocha nejistoty. Hlavou mi běželo, co je to vlastně za školu, jak moc to tam bude náročné a jak zvládnu úplně nový systém učení. Přece jen je to velká změna. Ale ze všeho nejvíc převládala jistota, že hudba je přesně to, co v životě chci dělat, a udělám pro to maximum.

Jak dlouho denně cvičíš? Držíš se poctivě základů a techniky na tréninkové podložce, nebo tě baví spíš si prostě sednout za bicí a hrát s muzikou ve sluchátkách? A co na to sousedi?

Matěj: Cvičím každý den, většinou tak dvě hodiny, a trénuju přímo na celé bicí soupravě. Co se týče techniky a samotného hraní, mám to rozdělené tak půl na půl. Techniku a základy je samozřejmě potřeba poctivě trénovat, bez toho to nejde, ale hned potom si hrozně rád pouštím muziku do sluchátek. Úplně nejvíc mě totiž baví hrát konkrétní písničky – jak ty naše, co máme v kapele, tak věci od mých oblíbených skupin. Pokud jde o hluk, doma máme naštěstí speciálně odhlučněnou místnost. Sice to netlumí stoprocentně a nějaký zvuk ven vždycky trochu pronikne, ale máme většinou skvělé sousedy. Jsou strašně tolerantní, takže v tomhle směru žádné bubenické války nezažíváme.

Jak zvládáš kombinovat školu, kamarády a kapelu? Zbývá ti čas ještě na nějaké jiné zájmy, nebo teď u tebe bubny stoprocentně vedou?

Matěj: Škola je pro mě zatím na prvním místě, v tom mám jasno – musím ji nejdřív úspěšně dodělat. Můj běžný den vypadá tak, že odpoledne po škole si jdu aspoň na ty dvě hodiny zahrát na bicí a pak vyrážím ven. Snažím se kamarády nezanedbávat a co nejvíc s nimi chodit ven. Rád třeba bruslím v zimě na ledu. Víkendy si pak většinou nechávám vyloženě pro ně a pro volný čas. Má to navíc ještě jednu výhodu – o víkendu dopřávám zasloužený klid našim sousedům. Ve středu míváme zkoušky kapely, máme to u nás doma, máme tam zkušebnu, mám doma aparaturu.

Pavel Škarpa k tomu dodává: I když jsou Matěj a jeho brácha od nás ostatních v kapele věkově a generačně úplně jinde, spolupracuje se s nimi ohromně dobře. Jsou to hotoví muzikanti, kteří neustále přicházejí s novými, neotřelými nápady. Musím ale říct, že oba kluci mají naprosto úžasné zázemí doma u rodičů. Maminka s tátou je v hraní a v tom, co dělají, strašně moc podporují, což je na jejich přístupu hned vidět.

Chtěl by ses tedy hudbou v budoucnu opravdu živit, nebo ji mít spíš jako koníčka?

Matěj: Určitě bych se tím chtěl živit. Můj největší sen je hrát naplno v nějaké rozjeté kapele, koncertovat a mít hudbu jako svou práci. Vím, že je to těžká cesta, ale doufám a věřím, že se to nakonec podaří.

Pavel Škarpa s úsměvem říká Matějovi: S tvým talentem a tím, že teď jdeš na konzervatoř, je to dost pravděpodobné. Třeba už brzy dostaneš nějakou velkou a zajímavou nabídku. Jen nám pak nesmíš zpychnout a zapomenout, kde jsi začínal!

Na úplný závěr se k hodnocení připojuje také ředitelka školy Lucie Butkovová:

Lucie Butkovová: Matěje považuji za naprosto nekonfliktního žáka. Je to ten typ člověka, kterého můžete posadit do jakéhokoliv kolektivu nebo ho dát k jakémukoliv učiteli a on ho bez problému přijme. Nesmírně obdivuji jeho obrovský klid a toleranci. Ta jeho povaha se neprojevuje jen při zkouškách s kapelou, kdy musí s ostatními vycházet, ale vidíme to běžně každý den u nás ve škole. Matěj je zkrátka opravdu dobrý člověk. Tohle slovní spojení se už dneska možná tak často nepoužívá, ale pro mě osobně má obrovskou hodnotu.

                                                             S Matějem Koloničným si povídala Renata Spustová